PVD, resp. physical vapour deposition přeloženo do češtiny znamená „nanášení odpařením z pevné fáze”. Co si pod tím představit? Jednoduše řečeno jde o nanášení tenkých vrstev např. karbidu titanu (v případě Tag Heuer) v mikrometrové tloušťce na např. pouzdro hodinek vyrobené z nerezové oceli.
PVD pouzdro TAG Heuer Carrera CV2A84.FC6394
Jak se dělá PVD úprava?
Nanášení na povrch hodinek probíhá ve vakuové komoře při teplotách 150–500 °C, a to buď napařováním nebo naprašováním, kdy se nanášený materiál spojuje s podkladem na molekulární bázi. Výsledkem jsou hodinky s velmi tvrdým, korozi, kyselinám, otěru a vysokým teplotám odolným povrchem jakékoli barvy (nejčastěji lesklá nebo matná černá). Navíc se jedná se o velmi citlivou metodu vůči životnímu prostředí, neboť při nanášení se neužívá žádný nebezpečný materiál a nedochází k uvolňování toxických látek.
Boční řez PVD úpravy pod mikroskopem Zdroj: intechopen.com
Výhody PVD
Jak již bylo řečeno, úprava PVD je vlastně spojování nanášené vrstvy s podkladem hodinek na molekulární bázi — je do něj „vpitý“, jako je vpitý inkoust tetování do lidské kůže. Nejedná se o nátěr a díky tomu se sám jen tak neoloupe a není běžné ani snadné povrch PVD sedřít. Jelikož se povrch nanáší mechanicky, nejsou v PVD přítomny žádné škodlivé nebo dráždivé chemikálie a povrch je vhodný i pro tu nejcitlivější pokožku.
Nevýhody PVD
Metoda PVD vznikla jako ochrana průmyslových ocelových řezných kotoučů a vydrží tak hrubé zacházení. Avšak podklad PVD v případě hodinek je, na rozdíl od průmyslových řezných kotoučů, z měkčí oceli (nemluvě o kvalitě PVD nanášení, která se značka od značky liší) a nevydrží srovnatelné podmínky. Přesto platí, že povrch PVD je velmi odolný a pokud se vám povede odloupnout PVD, nejspíš ho odloupnete i s podkladovou ocelí.